Milovice – Jiřice – Uzel vládního spojení

Obec Jiřice se nachází na téměř 243m vysoké vyvýšenině v bývalém VVP Mladá. Zřejmě díky geografické poloze byl tento prostor sověty vybrán pro umístění detašovaného pracoviště útvaru 35707 – 7. ОБрПС. V překladu se jednalo o 7. samostanou brigádu vládního spojení. Štáb a zázemí útvaru se nacházelo v Milovicích, na rohu ulic Armádní a V Břízách. Nutno zmínit, že v Jiřicích se nacházel i další velký útvar. Byl jím 130. spojovacího pluk, který sídlil v areálu dnešní věznice. Jednotlivé prapory tohoto pluku měly v Milovicích dohromady desítky mobilních i stacionárních stanovišť, které zajišťovaly většinu spojení v tomto prostoru. S Jiřickým areálem vládního spojení však neměl 130. pluk nic společného, jednalo se o dva naprosto rozdílné útvary.
 

Historie vládního spojovacího uzlu v Jiřicích

GPS souřadnice: 50.2487319N, 14.8231339E
Lokalitu, které se dnes budeme věnovat, využívala vojska 7. brigády vládního spojení ihned po okupaci Československa. Pamětník, pan Moucha vzpomíná, že pracoval zrovna na přilehlém poli, když Sověti začali prostor obsazovat, během pár chvil zde byly rozvinuty parabolické antény a zbudováno mobilní stanoviště. S postupem času zde Sověti vybudovali jeden z nejdůležitějších uzlů vládního spojení V ČSSR. Nechyběl neprůhledný plot, okolo celého areálu se nacházely betonové pevnůstky pro stráže, které však byly dostavěny až v roce 1983 a byly pouze preventivního charakteru. Nad areálem se tyčily mohutné paraboly a do areálu vedl mnohožilový telefonní kabel.

no images were found


Fotografie pamětníků z Jiřického areálu (Zdroj: ok.ru)

no images were found


Foto: Areál vládního spojovacího uzlu Jiřice (Zdroj: Patrik Jambor – fotografie jsou z roku 2015)
 

Útvar 35707

7. brigáda vládního spojení nebyl standardní útvar Ozbrojených sil Sovětského svazu (tzn. armády), byl organizační součástí útvarů spadajících pod KGB. Celá troposférická síť Sovětského svazu se dělila na armádní síť, kterou obsluhovalo vojsko a vládní síť, jejíž obsluhu zajišťovaly útvary KGB. Tyto dvě sítě byly naprosto nezávislé. Armádní síť stanic byla tvořena 14 spojovacími uzly a byla podřízená vládní síti. Vládní troposférické uzly se většinou nacházely do 25Km od uzlů armádních.

Spojení v Milovicích zajišťoval 43. pluk, respektive jeho první tři prapory. 1. a 2. prapor byl trvale dislokovaný v Milovicích, 3. prapor měl místo dislokace v Jiřickém areálu, 4. prapor byl v Jičíně a 5. prapor Olomouci. Plně zajištěné postavení troposférické stanice se označovalo jako „точка“ (v češtině Točka). Jiřický areál nesl označení „Točka 71“.

GPS souřadnice zázemí útvaru 35707: 50.2321503N, 14.8487597E
S 43. plukem však v Milovicích spolupracovaly i další útvary KGB, jednalo se o útvar 15251 – 304 обс ПС КГБ СССР (mobilní troposféry/kabelový prapor) a 35726 – 234 оррбс ПС КГБ СССР (radioreléový prapor se stanicemi R-404). Příslušníci všech uvedených útvarů museli absolvovat přísné bezpečnostní prověrky. Dodnes jsou někteří z nich tak zvaně „němí“. Mezi samozřejmost patřilo i krytí útvarů a tak jejich příslušníci nosili běžné armádní uniformy, nikoliv uniformy příslušníků KGB.
V Jiřickém uzlu sloužilo 30 vojáků základní služby a 15 důstojníků. Jednalo se především o příslušníky západních republik SSSR, ve složení Bělorusové 65%, Ukrajinci 20%, Rusové a jiní (15%). Vojáci základní služby se vždy povinně podíleli na sklizni v českých zemědělských podnicích a lesnictví.


Nášivka útvarů vládního spojení KGB

Použité spojovací prostředky

Na první pohled areálu dominovaly 3 parabolické antény, které byly orientovány severním a jihovýchodním směrem. Tyto antény nebyly na stožárech, ale ukotvené „na zemi“. Sloužily pro troposférické spojení. Podle dochovaných dokumentů se mohlo jednat o antény R-410-10. Definované směry byly Drážďany a Ponikev. Nepotvrzeným směrem je i stanoviště 22. armády Velký Hlavákov.

no images were found


Fotografie techniky v Jiřického areálu (Zdroj: ok.ru)

Celá síť vládního spojení měla následující směr:
Wünsdorf – Dresden (Triebenberg) – Jiřice – Ponikev (Konice) – Voděrady – Pécel – Polgár – Mukačevo – Stryj – Lvov

Kromě stacionárních antén R-410-10 byla v tunelovém úkrytu úkrytu Granit 3 zaparkována mobilní troposférická technika pro použití v polních podmínkách. Mohlo se jednat o komplety R-412 nebo R-410M. Zde bych si dovolil doplnit, že veškerá troposférická komunikace byla vzhledem k důležitosti vysílaného obsahu šifrovaná systémem ZAS – Bulava T222 (Zasekrečivajuščaja Aparatura Svjazi – Bulava T222). Systém Bulava je natolik sofistikovaný, že jej například ukrajinská rozvědka SBU používá dodnes.

no images were found


Fotografie vrat tunelového úkrytu Granit v Jiřicích (Zdroj: ok.ru)

no images were found


Foto: Tunelový úkryt pro techniku Granit 3 (Zdroj: Patrik Jambor – fotografie jsou z roku 2015)

V areálu bychom ale našli i další systémy spojení, například radio-reléové prostředky R-404, R-409 či klasické rádiové antény. Z areálu vedly samozřejmě i dálkové kabely. Podle současného majitele objektu vedl z areálu silný mnohožilový telefonní kabel směrem na křižovatku v Jiřicích.
Jedna z odboček dálkového kabelu byla vedena i do objektu systému BARS 401 v Benátkách nad Jizerou. Pokládka byla realizována v roce 1985, opět plně v režii Sovětů.

Posledním, potvrzeným systémem je kosmické spojení za pomoci družice. Existenci tohoto spojení v Jiřicích dokazují jak pamětníci, tak fotografie z tohoto útvaru.

no images were found


Fotografie techniky zajišťující kosmické spojení (Zdroj: ok.ru)

no images were found


Foto: Památky po anténách (Zdroj: Patrik Jambor – fotografie jsou z roku 2015)

Princip fungování troposférické komunikace

Princip je založen na odrazu rádiové vlny o trpopauzu. Dochází však k obrovským ztrátám a pouze malá část vlny je odražena zpět, v požadovaném směru. Proto jsou troposférické prostředky vybaveny vysoce výkonnými vysílači a vysoce citlivými přijímači. Celý proces vysílání a příjmu je energeticky velmi nákladný. Vysílací výkon paraboly může mít až desítky kW, přičemž přijímaný signál bývá velmi slabý – jen asi 1 nW.
Délka troposférického skoku spoje je cca 150 – 300 km. Vysílání probíhá většinou v decimetrovém a centimetrovém pásmu, povětšinou ve frekvencí okolo 2GHz, 3,8GHz, 8,4GHz, 11GHz, a 14GHz. Komunikace je realizována na více frekvencích (kanálech) naráz. Přijímací zařízení je vybaveno sumátorem, který sílu signálu ze všech kanálů sčítá a pro komunikaci vybírá kanál s nejlepším signálem.
Výhody troposférického spojení spočívají především v tom, že se jedná o silně směrový spoj, kde je velmi nízké riziko odposlechu komunikace nepřítelem. Stanice na sebe nemusí vidět a tudíž odpadají komplikace s členitým terénem. Komunikace navíc umožnuje vícekanálové spojení.


Troposferická komunikace má ovšem i své nevýhody. Krom zmiňované energetické náročnosti může často docházet ke kolísání signálu a dropoutům. Troposféra totiž není stabilní a „dýchá“. Dalším vlivem je počasí, které dále komplikuje podmínky přenosu. Nebylo-li možné spojení s dalším uzlem realizovat, musela se komunikace přesměrovat přes jeden ze sousedních uzlů. Jednotlivé uzly měly více vysílačů, které byly natočeny požadovanými směry.
 

Podzemní objekt

Koncem 70. let dochází v Jiřicích k výstavbě zodolněného podzemního objektu. Jeho výstavba se však táhne až do první poloviny 80. let a podle výpovědí pamětníků objekt neměl dokončené bezpečnostní, požární systémy ani inženýrské sítě. Díky uložení ovládacích prvků zařízení do podpovrchového objektu, však byla v případě válečného konfliktu vetší pravděpodobnost zajištění a udržení nepřetržitého spojení. Životnost podzemního objektu však byla sovětskými „odborníky“ odhadována na 30 minut. Z konstrukčního hlediska šlo o typizovaný objekt, konstrukčně podobný, jako třeba vysílací stanice v Luštěnicích. Rozdíly byly hlavně ve vnitřních dispozicích interiéru. Jednotlivé místnosti popíšeme přímo v galerii.

no images were found


Fotografie zodolněného podzemního objektu v Jiřického areálu (Zdroj: ok.ru)

no images were found


Foto: Podzemní bunkr v Jiřicích (Zdroj: Patrik Jambor – fotografie jsou z roku 2015)
 

Odsun v roce 1991

Na jaře roku 1991 se veškerá technika svezla do Milovických kasáren, ke zbývající funkční části útvaru. Ten byl nyní tvořen již pouze posledním aktivním uzlem majora Michaeva. V té době již útvar v Olomouci neexistoval a jednotlivé „točky“ byly likvidovány v následujícím pořadí: Voděrady – svoz do Konice – vše svoz do Jiřice – vše svoz do Milovice.
Závěrečným krokem likvidace útvaru byl odvoz Milovického uzlu. Ten byl odvezen vlakem do Miropolu na začátku června 1991.
Veškerý personál útvarů vládního spojení KGB působících v ČSSR, NDR, Polsku a Maďarsku nakonec dosluhoval základní vojenskou službu v Safonovu ve Smolenské oblasti.
 

PROFIL AUTORA

Patrik Jambor

Místopředseda spolku

Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz.

V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům.

Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování:

Jan Pramen
Otto Nerad
Fotografie pamětníků z Jiřického areálu – ok.ru
Miroslav Andonov
Karel Moucha

Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

 

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: , , , ,

background