Vojenské cvičiště Milovice – historie a současnost

První dělostřelecké cvičení proběhlo ve výcvikovém prostoru Milovice na přelomu července a srpna roku 1904. Tedy před více než 110 lety. Od té doby tento výcvikový prostor zažil působení několika armád, měnila se jeho rozloha i pojmenování. Zatím největší změna přišla 19.6.1991 s odchodem posledního sovětského vojáka. Od té doby zažívá tento bývalý vojenský výcvikový prostor pouze řízenou i neřízenou devastaci objektů. V následujícím článku vám nabízíme podrobnou historii bývalého vojenského výcvikového prostoru Mladá, obecně známějšího pod názvem Milovice.
 
 
 
 
 
 

Založení prostoru

První zmínky o milovickém cvičišti pocházejí z roku 1866, kdy lépe vycvičená a modernizovaná Pruská armáda zvítězila nad vojsky Rakouské armády. V důsledku této porážky začalo hledání výcvikového prostoru, který by plnil požadavky moderního výcviku vojsk. Ve výběru byla řada lokalit, pouze jediná ale vyhověla požadavkům armády. V roce 1901 tak bylo vybráno území východně od Nových Benátek, které Říšskému ministerstvu války plně vyhovovalo a byla zahájena jednání o odkupu pozemků.
 
Během následujících tří let byl vystavěn vojenský tábor, zvaný „Kamenný“, který sloužil jako zázemí pro přilehlé vojenské cvičiště. Celkem zde bylo postaveno pět jednopatrových domů pro kanceláře, ubytování důstojnictva, nemocnice a čtyřicet baráků pro mužstvo. Prostor vojenského cvičiště byl připraven k předání 31. března 1904.
 
Účelem prostoru bylo především konání rozsáhlejších cvičení, sloužit měl ale i jako střelnice, zvláště pak střelnice dělostřelecká. Kompletní posádka prostoru i s rodinami gážistů čítala v zimě 1 200 osob, v létě pak 2 000.
 
Cvičiště bylo předem určeno pro jednotky 8. a 9. sboru dislokovaných na Českém území. 8. sbor se skládal z osmi pěších pluků, tři polních mysliveckých praporů, dvou dragounských pluků, jedné dělostřelecké brigády, dvou ženijních praporů, jednoho sanitního oddělení, jedné divize trénu a tří zeměbraneckých pluků. Velitelství 8. pluku bylo umístěno v Praze. Složení 9. sboru bylo obdobné, pouze sanitní oddělení byla dvě. Zeměbranecké pluky byly čtyři a navíc obsahoval i jeden pionýrský prapor a jeden zeměbranecký hulánský pluk. Velitelství měl v Litoměřicích. První cvičení těchto jednotek proběhlo 25.7. až 8.8.1904.

no images were found


Foto: Dobové foto z Milovického kamenného tábora
 

První světová válka

V říjnu 1914 byl v prostoru mezi Benáteckou Vruticí a Milovicemi vybudován zajatecký tábor pro ruské, srbské a italské válečné zajatce. Tábor byl o rozloze více než 35ha.
Zajatí důstojníci byli umisťováni v Kamenném táboře, kde byla i nemocnice. Pro ostatní zajatce byly postaveny další dva dřevěné tábory. V Táboře II bylo postaveno 103 dřevěných baráků pobitých černou lepenkou. V táboře III stálo 46 stejných baráků. Ubikace byly 10 metrů široké a až 45 metrů dlouhé. Podmínky v táborech byly velmi kruté, v konečné fázi se zde nacházelo odhadem 48 000 zajatců. Podle úmrtních registrů zemřelo každý den nejméně jeden, nejvíce až třicet šest zajatců. Mrtví byli pohřbeni na Milovickém hřbitově, většinou v hromadných hrobech. Celkem je zde pohřbeno odhadem 6 000 zajatců. Největší úmrtnost byla mezi zajatými italskými vojáky.
Některé ze zajatců ale potkal lepší osud. Byli přiděleni na výpomoc rolníkům do přilehlých obcí a oproti zajatcům v táborech tak měli výrazně lepší životní podmínky.

no images were found


Foto: Situační plán z roku 1917 a hřbitov Milovice
 
Zabezpečení tábora bylo velmi pečlivé. Více nám o něm prozradí zápis kronikáře z obce Benátecká Vrutice:

Tábor byl ohrazen trojnásobným plotem z ostnatého drátu hustě pleteného a nad sloupy na zahnutých železných tyčích byl kolem celého tábora dvakráte natažen ostnatý drát, aby nikdo nemohl plot přelézti. Na vnější straně plotu stály několik metrů vysoké rozhledny, aby stráže snadno přehlédly tábor i okolí. Byly od sebe vzdáleny asi 100 metrů a postaveny zvláště tam, kde bylo větší nebezpečí útěku zajatců. Nedaleko tábora byly na třech místech zákopy pro strojní pušky, aby v případě vzpoury zajatců mohl býti tábor uzavřen křížovou palbou. Také stráže měly u ostnatého plotu zákopy, z nichž ukrytý voják mohl na zajatce stříleti. Nad plotem bylo elektrické vedení světelné a po celou noc byly tábor i bližší okolí jeho osvětleny.

S ukončení války bylo 23.8.1918 rozhodnuto o tom, že celý strážní oddíl se 42 strojními puškami a milionem nábojů odmašíruje do Litoměřic. Setník Sucharda odmítl rozkaz vykonat a tak byl téhož dne odpoledne odvelen. Přestože jsme byli vězniteli mnoha zajatců, proběhla 7 listopadu 1918 v Benátecké Vrutici mohutná manifestace přátelství vrutických občanů k osvobozeným zajatcům. Zajatci se posléze seřadili a vydali se na vlakové nádraží a zpět do své vlasti.
 

Meziválečné období

V meziválečném období bylo cvičiště hojně využíváno Československou armádou. Sloužilo především k výcviku dělostřeleckých vojsk, včetně zkoušek těžké munice. Vzniklo zde vojenské pěchotní učiliště a probíhal zde i výcvik balónového vojska. Místu, kde vojáci cvičili vzlety pozorovacích balónu, se dodnes říká Balónka. Hangár zde stál až do začátku šedesátých let.
V meziválečném období do prostoru zavítalo mnoho politicky významných osob. Příkladem mohou být dokonce dvě návštěvy prezidenta T. G. Masaryka, v letech 1920 a 1922.
 
V roce 1921 byla vybudována železniční vlečka z Lysé nad Labem do Milovic. Kromě přepravy sloužila i k praktickému výcviku vojsk železničních útvarů. V souvislosti s železniční vlečkou není bez zajímavosti, že byl po jejím dobudování v Milovicích dislokován, také jeden obrněný vlak. Ten mohl, v případě potřeby, ostřelovat přístupové cesty k táboru.
Po vybudování železniční vlečky bylo plánováno další celkové rozšíření milovického prostoru, nakonec ale z tohoto záměru sešlo.
 
Další významnou investiční akcí v meziválečném období, bylo vybudování letiště Boží Dar. Z počátku se jednalo o letiště s travnatou plochou a bylo vybaveno pouze stanovými hangáry. Klasické hangáry byly vystavěny až v roce 1930.
První českoslovenští „vzduchoplavci“ se v Milovicích usídlili od 1. října 1925. Jednalo se piloty dělostřeleckých pozorovacích balónů v rámci dělostřelecké balónové roty. Ta sídlila v Milovicích v místě, které dodnes nese jméno „Balónka“.
Některé prameny však hovoří, že první letecký útvar byl na letišti umístěn v roce 1925, konkrétně 2. letka a 3. letka Prvního leteckého pluku. Jisté však je, že plný provoz na novém polním letišti byl zahájen až v roce 1929, kdy se zde postupně umístilo několik útvarů.
 
Ve dvacátých letech započalo budování tzv. útočné vozby, což je dobové označení bojové techniky (především tanků) československé předválečné armády. Bez zajímavosti není, že její součástí byla i četa lehkých tanků vyzbrojená, jako jediná, francouzskými tanky Renault FT-17. Právě milovická četa tak kromě vlastního výcviku sloužila i jako ukázková, pro jiné útvary.
 
Od roku 1935 byl v Milovicích dislokován 1. pluk útočné vozby. 21. prosince 1936 převzal pluk prvních 15 tanků LT vz. 35. Jejich technické provedení a schopnosti byly v dané době naprosto nadčasové. O výrobu tanků se dělily firmy ČKD a Škoda. Součástí pluku byly mimo lehké tanky i obrněná vozidla OA vz.30, tančíky vz. 33 a rota obrněných vlaků. Do konce roku měl pluk ve výzbroji dohromady 197 kusů.
 
V roce 1935 proběhly poslední dvě předváleční investiční akce. Byla vydlážděna silnice mezi Milovicemi a Lysou nad Labem a byla vystavěna zkušební letecká radioelektrická stanice. Šlo o logickou reakci na, v té době, prudce se rozvíjející vývoj v oblasti radiového navádění letadel.

Důležité: Občas se lze setkat s informací, že Československá armáda v roce 1938 obdržela LT. vz. 38, které byly užity k následnému výcviku v Milovicích. Skutečnost je taková, že zakázka byla sice podepsána v roce 1938, ovšem k dodání do Milovic nedošlo. Celkem 150 zbrusu nových tanků padlo při okupaci do rukou Wehrmachtu a to přímo v ČKD.

no images were found


Foto: Technika a prostor v meziválečném období
 

2. světová válka

Jednotky dislokované v Milovicích, ale i občané byly na okupaci velmi dobře připraveny. Viz zápis z kroniky.

V den mobilizace odjely jednotky ke svým útvarům. Milovice se staly pouze výzbrojní stanicí. Kolem vsi byly rozestavěny protiletadlové kulomety a přístupové cesty do obce byly zataraseny převrácenými vozy a u Božího Daru pokácenými stromy. U těchto překážek hlídkovali vojáci. Občanská stráž držela hlídky u mostků, lidé hloubili okopy a v obci měl na starosti civilní obranu skaut.

17. března roku 1939 obsadila 8. pancéřová divize Milovice. Němci očekávali odpor, který se však nedostavil. Hned v prvním týdnu okupace byly odvezeny tanky LT35 a LT38, 522 vagónů vojenského materiálu a tři moderní pancéřové vlaky. Naše lehké tanky se následně staly součástí nechvalně známých německých pancéřových klínů při západním tažení v roce 1940. Tanky LT-38 se Wehrmachtu velice osvědčily. Němci nejprve modernizovali konstrukci tohoto tanku, později byla z jeho podvozku vytvořena řada průzkumných, stíhacích tanků a samochodných děl.

no images were found


Foto: Tanky zabrané německou armádou.

Němci pojmenovali prostor Truppenübungsplatz Milowitz a rozdělili jej do tří vojenských táborů.
Primárním účelem prostoru byla příprava jednotek před vstupem na frontu. Výcvik jednotek trval vždy tři až šest týdnů, pak byly jednotky nasazeny do bojů. Dislokovány zde byly ale i školní jednotky, například Flugzeug-fliegerschule.
 
Od začátku okupace měli Němci v plánu celý prostor rozšířit podle starých rakouských plánů na 5 300 ha. Obyvatelé obcí Jiřice, Benátská Vrutice, Struhy, Lipník, Zelená, Radenice, Kbel, Újezd a Mladotín se tak museli do 31. října 1940 vystěhovat. V některých obcích bylo ale vysídlení ještě rychlejší. Obec Mladotín byla srovnána se zemí.
 
Po celou dobu okupace Němci prostor přestavovali a rozšiřovali. Byly zde zbudovány 4 střelnice (Ballonhalle, Jirschitz, Aujestetz, Lipnik) s množstvím pěchotních úkrytů, pozorovatelen a strojoven. Tyto objekty byly stavěny ve třech různých typech odolností. Krom německých bunkrů lze v bývalém VVP naleznout i bunkry československé výroby LO vz 36. Pro zájemce uvádíme odkazy na stránky, které se objektům na jednotlivých střelnicích věnují.

Truppenűbungsplatz Milowitz: „Schiesbahn I. – Ballonhalle“
Truppenűbungsplatz Milowitz: „Schiesbahn II. – Jirschitz“
Truppenűbungsplatz Milowitz: „Schiesbahn V. – Aujestetz“
Truppenűbungsplatz Milowitz: „Schiesbahn VI. – Lipnik“

no images were found


Foto: Německý plánek střelnice „Ballonhalle“ a jedna ze strojoven.

Postupně bylo vybudováno i několik skladů munice v lesích mezi Tuchomí a Hasinou, u Luštěnic a na Jíváku. Mohlo zde být uskladněno až 150 vagónu munice.
Mezi nově vybudovanými objekty nechyběl ani trestanecký tábor pro německé vojáky.
 
V prostoru probíhaly různé zkoušky zbraní a munice. Testovány zde byly například ponorné tanky pro operaci Seelöws. Využíváno bylo i letiště Boží Dar. Po příchodu Německé armády zde byly dislokovány letky bitevní eskadry SG2.
 
Bez připomenutí nelze nechat milovické působení německé válečné legendy, Erwina Rommela. Na podzim roku 1940 se Rommel stahuje do klidu válečného týlu v Čechách, kde soustředí své jednotky, jejichž základem je 5. lehká tanková divize. Rommel měl původně jednotky cvičit ve VVP Ralsko, ale nebyl spokojen s terénem. Proto se jeho armáda přesunula právě do Milovic.
 
S blížícím se koncem války se praktické využití milovického prostoru začínalo měnit. V létě 1944 například, pod tlakem Rudé armády, přesídlil z Polska do Milovic Panzerzug Ersatz Abteilung v síle pluku. Pro nedostatek místa musela být část tohoto pluku dislokována na nádraží v Nymburce.
Na jaře 1945 potom byl do Milovic přesunut i zdecimovaný 507. Schweres Panzerzug Abteilung a přesunuta musela být také konečná montáž tanků z pražské továrny BMM (ČKD).
 
Po vypuknutí pražského povstání nabrala situace rychlý spád. Povstalecká aktivita v městech okolo Milovic znatelně zesílila a zpomalila pohyb vojsk Wehrmachtu. Partyzáni navíc obsadili jeden z muničních skladů a na několika místech přerušili železniční trať. Němci totiž plánovali do bojů o Prahu zapojit pancéřový vlak.
Milovická posádka se sice dala 6.května na pochod proti bojující Praze, do centra Prahy se však oddíly nedostaly a musely se stáhnout do Kbel.
Německá vojska nakonec definitivně z Milovic odešla v noci 8. května. Vojáci před opuštěním prostoru ještě stačili vyhodit do vzduchu muniční sklad v Houštině. Detonace trvaly několik hodin. Po odchodu němců povolal nově ustavený Národní výbor záložníky, kteří měli obsadit a hlídat opuštěný vojenský areál. 11. května 1945 potom dorazila do Milovic Rudá armáda. Její jednotky byly odsunuty v prosinci téhož roku.

Důležité: V souvislosti s letištěm Boží Dar jsou často zmiňovány dvě nepřesnosti. První se týká startů letounů Me-262 na konci války. Tyto letouny zde nikdy nestartovaly, potřebovaly totiž ke startu betonovou dráhu. Druhá souvisí s testy utajovaného vrtulníku Focke – Achgelis Fa 223 A v Milovickém prostoru. Ve skutečnosti byl vyroben pouze jeden prototyp tohoto stroje, který se zkoušel v Německu.
 

Poválečné období

Po osvobození převzala správu nad milovickým prostorem opět Československá armáda a hranice prostoru se vrátily do předválečné podoby. Mnohé domy v prostoru ovšem byly zničeny a svou daň si vybralo i rozkrádání, na vině však nebyla jen německá a sovětská armáda, ale i obyvatelé sousedních vesnic.
Milovické cvičiště bylo nyní nově určeno pro tankový výcvik a vzhledem k přítomnosti letiště i pro cvičení letadel. Československá armáda využila v táboře prázdných prostor a objektů ke zřízení skladu kořistní techniky po německé armádě. Bohužel začátkem padesátých let skončila veškerá ukořistěná technika v hutích a to včetně mnoha unikátních prototypů.
 
Po vánocích 1945 byly v milovickém prostoru umístěny první jednotky. Konkrétně Instrukční prapor, převelený ze Stráže pod Ralskem a 11. tanková brigáda (byla složena ještě z vojáků bojujících ve druhé světové válce u 1. čs. obrněné brigády).
2. června 1946 bylo uvedeno do provozu (výcvikový rok započal až 1. října) Tankové učiliště. Mimochodem, právě zde sloužil v roce 1946 i aspirant vojín Emil Zátopek.
 
1. října roku 1947 došlo v rámci reorganizace armády k umístění 254. dělostřeleckého oddílu do Milovic a v roce 1950 sem byla ze severní Moravy přemístěna 3. tanková divize.
 
V roce 1949 zažívá letiště Boží Dar další modernizaci, byla zde vybudována betonová přistávací dráha a dva zodolněné sklady pro uložení leteckého petroleje. Tyto sklady byly zásobovány potrubím, které vedlo až z nádraží v Čachovicíh.
 
V roce 1951 byl s konečnou platností vojenský tábor v Milovicích přejmenován na Vojenský újezd Mladá. Začalo se také uvažovat o dalším rozšíření vojenského újezdu. Z těchto plánů však později sešlo.
 
V roce 1957 bylo postaveno sídliště na Balónce a železniční trať byla prodloužena až k letišti na Božím Daru. To bylo samozřejmě hojně využíváno a k vidění zde byly MiGy-15, MiGy-19 a později MiGy-21.
 
Za zmínku jistě stojí, že v rámci cvičení Šumava, které je považováno za přípravu na okupaci Československa, byl v roce 1968 umístěn, v prostorech vojenského zařízení v Mladé, štáb celého cvičení. Štáb 45 generálů a důstojníků sovětské armády v čele s gen. Kazakovem. Vrchním velitelem byl maršál I. I. Jakubovskij.
Pro potřeby štábu bylo od 15.6. umístěno na zdejším letišti Boží Dar 15 vrtulníků MI- 4, jeden dopravní letoun Iljušin IL- 14 a dvě letadla Linusov Li- 2.
 
Velení 13. tankové divize během cvičení došlo k podezření, že cvičení Šumava spíše odpovídá nácviku na obsazení Československa sovětskými vojsky. Upozornilo tedy Ústřední výbor KSČ a Ministerstvo národní obrany, za což si vysloužilo nálepku „kontrarevoluční“.
 

1968 – 1989: Na věčné časy

V roce 1968 byl v posádce Mladá dislokován 15. a 103. tankový pluk v rámci 13. tankové divize, dále pak 3. protiletadlový oddíl a 13. samostatný raketometný oddíl. Letiště Boží Dar využíval 47. průzkumný letecký pluk.
 
Zástupce velitele leteckého pluku, podplukovník Josef Křena vzpomíná, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 probíhaly noční lety. Těsně po půlnoci byl rádiem vydán rozkaz o zákazu letů v celém Československu s přísným zákazem používat zbraně proti uchvatitelům. Ve 2:40 ráno začala nad Božím Darem létat sovětská letadla, která však nemohla přistát, protože
obsluha letiště vypnula veškerá světelná naváděcí zařízení.
Ráno po 6. hodině dochází k obsazení letiště. Obsluha letiště byla v první chvíli odhodlaná spustit do okupantů palbu, ale nakonec se tak nestalo. Postupně dochází cca 50 – 60 letadly k obsazení letiště, letouny postupně navážejí vybavení, techniku, potraviny, vojáky a zbraně.
Kromě letiště je po půlnoci obsazen také vojenský tábor a město. Ráno tak již jsou veškerá návrší obsazena vojenskou technikou a děla namířena na vojenský prostor, připravená k palbě.
 
Situaci během prvního dne okupace vystihuje vyprávění plukovníka Zdeňka Řepky.

Nebylo pochyb, že celá akce byla dříve pečlivě připravena. Jednotky byly v osudný den záměrně oslabeny. 13. tankové divize se nenacházela v plných stavech a byla značně oslabena. Školní tankový prapor se tou dobou nacházel u Čelákovic, kde měl předvádět jízdu pod vodou, 8. prapor se nacházel u Davle. Tam se podílel na natáčení amerického válečného filmu Most u Remagenu. 15. tankový pluk se nacházel v Doupově. K tomu je nutno připočíst další menší útvary jednotek nenacházejících se aktuálně v domovské posádce.

Jedinou a velmi vážnou hrozbou byl pro sověty 103. tankový pluk, který se s ostrou municí nacházel za Benáteckou Vruticí. Poručík Šuler byl ochoten vydat okamžitě rozhodnutí k útoku na Sovětskou armádu. Musel jsem pro něj zajet osobně a přesvědčit ho, aby k útoku nezavelel. Mezitím Sověti obklíčili tankový prapor. V dílnách byl rozebraný tank, u nějž vojáci nabili okamžitě dělo a namířili ho proti vjezdu. Z dalších tanků vytáhli kulomety a rozmístili je na půdě, ochotni okamžitě střílet, kdyby Rusové chtěli do parku vniknout…

Českoslovenští vojáci museli opustit své ubikace a celý prostor, aniž by jim bylo umožněno vzít si své osobní věci. Ty rozkradli ruští vojíni. Aby někoho nenapadlo invazi zvrátit, museli důstojníci pro jistotu vymontovat z našich tanků úderníky.
 
V pátek 23 srpna 1968 se štáb intervenčních vojsk přesunul z pražské budovy Generálního štábu ČSLA do Milovic. Ty se v následujících letech staly hlavním velitelstvím Střední skupiny vojsk a letectva v ČSSR. Umístění štábu SA v Milovicích nebylo výbráno náhodně. Dislokace dvou silných divizí poblíž hlavního působila stejně jako nabitá zbraň přiložená k hlavě. Není pochyb, že v případě nepokojů nebo revoluce by tato vojska mohla během krátké chvíle zasáhnout přímo v Praze.

no images were found


Foto: Štáb střední skupiny vojsk v Milovicích (Zdroj: odnoklassniki.ru)

Do bytů po československých vojácích se nastěhovaly rodiny vojáků ze Sovětského svazu. V jednom bytě bydleli dvě až tři rodiny, se společnou kuchyní a koupelnou. Od Československé armády Sověti převzali 304 objektů, dalších 200, bylo dostavěno. Sami Sověti si postavili cca 600 objektů, odhadem dvě třetiny z nich bez řádného stavebního povolení a nebezpečným projektováním. Jednalo se především o objekty pro vojenskou techniku a týlové zabezpečení, kasárna a výcviková zařízení. Některé, většinou civilní a technický objekty budovaly tuzemské firmy.
Prudký stavební rozvoj se nevyhnul ani letišti Boží Dar. Betonová dráha byla prodloužena na 2 500 metrů a rozšířena na 80 metrů, což z ní učinilo jednu z největších letištních drah ve střední Evropě. Kromě dráhy zde bylo vybudováno 44 zodolněných úkrytů letadel, 29 stojánek vrtulníků, opravny, sklady vrtulníkové a letecké munice, letecká škola. Dále bylo vybudováno několik pěchotních úkrytů typu USB a SBK. Byla započata i výstavba dalších mnoha objektů, které zajišťovaly provoz letiště.
 
V Milovicích tak v průběhu dvou dekád vzniklo ruské město, kde Sovětům nechyběla nemocnice, škola, školka, obchody, nebo kulturní vyžití. Článek o jednotlivých sovětských stavbách si můžete přečíst zde

no images were found


Foto: Sovětské město Milovice (Zdroj: odnoklassniki.ru)

Sověti provozovali i vlastní televizní a rozhlasovou stanici, tiskli i vlastní noviny – Sovetskij soldat. Do Milovic jezdil denně rychlík z Moskvy. V rámci družby se do Milovic pořádaly i autobusové zájezdy. Pravidelnou zastávnkou byl Karpatsko-dukelský památník nebo tamní obchody. Českým občanům se tak naskytla možnost nakupovat zboží, které nebylo jinde k dostání.

no images were found


Foto: Kultura v Milovicích (Zdroj: odnoklassniki.ru)

Co se vztahů týče, tak bylo neustále sovětské posádce připomínáno, že Češi jsou prolezlí kontrarevolucí a je dobré se jim vyhýbat. Volný pohyb z české strany směrem do Milovic nebyl možný (krom organizovaných zájezdů). Hlavní brána do Milovic se nacházela v Benátecké Vrutici.
Sovětští vojáci taktéž potkávali na každém kroku všudypřítomnou propagandu, nejčastěji v podobě různých tabulí a hesel, mnohdy na to vše shlížel i Lenin. Aby toho nebylo málo, pořádaly se neustále různé přehlídky a oslavy. Sovětští vojáci tak brzy mabyly dojmu, že jsou skuteční osvoboditelé.

no images were found


Foto: Propaganda v Milovicích (Zdroj: odnoklassniki.ru)

Díky velké nevzdělanosti sovětů se množily i nehody, při kterých umírali lidé. Mladí a nevzdělání chlapci mnohdy nezvládli ovládání těžkých strojů a nerespektovali dopravní předpisy. Nebylo tak výjimkou, že BVP nedalo přednost protijedoucím autu nebo motocyklu. Znám je i případ, kdy tank projel obývákem domu a rozdrtil jeho obyvatele. Pro vykreslení situace přidáváme článek o podobné nehodě, ale ve VVP Ralsko. Článek nebyl nikdy publikován a byl nalezen v jednom z Milovických velitelských úkrytů.

no images were found


Foto: Nehoda v Ralsku (Zdroj: Jan Paremen)

 

Posádky sovětské armády umístěné v Milovicích

*přehled posádek obsahuje pouze velké a „nejznámější“ útvary, ve skutečnosti se jich v Milovicích nacházelo mnohem více

Velitelství Střední skupiny vojsk
130. spojovací pluk – Jiřice
304. samostatný spojovací prapor směrových stanic
234. samostatný radioreleový prapor
635. samostatný radioreleový kabelový prapor – Jiřice
979. samostatný letecký prapor REB (radioelektronického boje) – Luštěnice
144. samostatný automobilní prapor – Luštěnice
556. samostatný automobilní prapor – Luštěnice
75. samostatný prapor oprav strojní techniky
1637. samostatný stavební prapor
1639. samostatný stavební prapor
1640. samostatný prapor mechanizace stavebních prací
159. samostatný prapor ochrany a zabezpečení
 
15. gardová tanková divize – Milovice
29. gardový tankový pluk (p.p. 61042)
239. gardový tankový pluk (p.p. 60889)
244. gardový tankový pluk (p.p. 58711)
295. gardový motostřelecký pluk (p.p. 58989)
81. průzkumný prapor (p.p. 34965)
215. spojovací prapor (p.p. 47268)
517. prapor chemické ochrany (p.p. 53332)
910. prapor materiálního zabezpečení (p.p. 47207)
142. prapor oprav techniky (p.p. 80511)
119. zdravotnický prapor (p.p. 35181)
 
18. gardová motostřelecká divize – Mladá Boleslav
86. samostatný tankový prapor
 
131. smíšená (Novgorodská) letecká divize
114. Talinský gardový stíhací letecký pluk
173. samostatná smíšená letka
???. samostatná vrtulníková letka
1108. samostatný spojovací prapor
4306. samostatný radiotechnický prapor
570. samostatný prapor letištně – technického zabezpečení
170. samostatná rota letištně – technického zabezpečení
1916. samostatný prapor řízení letového provozu
649. samostatný prapor spojovacího a radiotechnického zabezpečení
 
Z použité bojové techniky se zde vyskytovaly nejčastěji tanky T-72A, vozidla BMP-2, stíhače MiG 15UTI, MiG 21S, MiG 23, Su-17, letadla AN-12, AN-24, Il-14, Li-2, dále vrtulníky Mi-24V/p, Mi-6A, Mi-8TB.
 

1989 – Konec sovětské éry

Odsun vojsk z Milovic, který započal v září roku 1990, byl ve znamení výprodeje. Odcházející Rusové se snažili směnit, co se dalo. Na dračku šla především vojenská výstroj a hektolitry benzinu, který byl ovšem mnohdy nekvalitní. Vše se měnilo za věci potřebné k běžnému životu. Rusové se tyto obchody sice snažili v pozdějších výpovědích popřít, ale od místních občanů víme, že stačilo zajít do ulice Mírová, kde poblíž sídliště Balónka postávali Ruští šmelináři. Koupit se dal libovolný kus vojenské výstroje, s výzbrojí to bylo údajně komplikovanější. Odcházejícím vojákům se ovšem nelze příliš divit. Vraceli se do nejistých ekonomických i existenčních poměrů, na řadu z nich čekalo dočasné ubytování ve stanových táborech na Sibiři.

Obchod mezi Československými občany a sovětskými vojáky skutečně probíhal a byl žádaný z obou stran. Jak sovětští důstojníci, tak vojáci se snažili prioritně dostat k československým penězům, případně bonům, za které by si mohli následně nakoupit zboží, které nebylo v SSSR dostupné. Tento postup dokonce považovali za jakési získání „trofeje“, kterou si mohou přivést do své domoviny. Sekundárně fungoval také výměnný obchod. Sověti však měli, krom organizovaných zájezdů a družby, volný pohyb po ČSSR zakázán, trestem při dostižení bylo převelení do SSSR. I přes tuto skutečnost však Sověti riskovali a podnikali výpravy za „trofejním“ zbožím. Výše uvedená skutečnost se však netýkala důstojnické „elity“.

Nejčastějším arktiklem ze sovětské strany byl benzin, nafta a elektronika. Velmi výjimečně se daly sehnat drobné výstrojní součástky nebo potraviny, zde ovšem záleželo, kdo měl k čemu přístup. S benzinem to však nebyla žádná výhra. Sověti měli více druhů benzinu, nejčastějším byl ale velmi nekvalitní benzin s oktanovým číslem 72, který neměl daleko k technickému benzinu. Pokud kupující nebyl zběhlý, mohl se lehce nechat ošidit.
Z elektroniky byly často nabízeny třeba mixéry, fény, žehličky, barevné televize, fotoaparáty. Tyto věci však nenabízeli běžní „soldáti“, ale byly k dostání ve speciálních obchodech pro sovětské důstojníky nebo je přímo nabízeli rodinní příslušníci vojáků z povolání.

Naprosto nesmyslná jsou však tvrzení, že docházelo k obchodu se zbraněmi a municí nebo také s bajonety na pušky AK. Zbraně měly sériová čísla a to včetně bodáků, na všechny zbraňové položky se vedla pečlivá evidence. Pokud bylo potřeba odepsat munici, tak se zakopala nebo vystřílela. V rámci střední skupiny vojsk se uplatňoval předpis o „předcházení nehodám s politickými důsledky“ a tak stráže mnoha útvarů fasovaly do zbraní prázdné zásobníky. K munici tak vojáci měli přístup pouze na cvičení, kde se munice musela povinně vystřílet.

Z vojenského materiálu se ovšem kšeftovalo s technikou, na dračku šla především spojařská technika, ale také součástky do automobilů.

 
V době od 26. února do 19. června bylo z Milovic odvezeno 4 339 osobních a nákladních aut, 881 přívěsů, 1 313 tanků a obrněných transportérů, 630 podzemních palivových nádrží, 260 vagónů munice, 457 vagónů vojenského materiálu, 1135 vagónů stavebního materiál. Odsunuto bylo 22 071 vojáků. To vše za pomoci 155 dieslových lokomotiv a 138 elektrických lokomotiv. Další přeprava měla být uskutečněna celkem patnácti přelety. Místní si však vzpomínají, že letadel startovalo i několik desítek týdně. Po silnicích odjelo dvacet sedm kolon s 1097 vozidly.
 
Poslední letecký pluk odlétl z letiště na Božím Daru 21. ledna 1991. 19. června 1991 odjel z milovického nádraží poslední vlak s ruskými vojáky. Tím přestala existovat Střední skupina vojsk. Její velitel Eduard Vorobojov odlétl z Československa 27. června 1991.
 

no images were found


Foto: Odsun ruské techniky

Využití prostoru po roce 1991

Vláda ČSFR dne 5.9.1991 rozhodla o zrušení vojenského újezdu Mladá, ke dni 31.12.1991. Řešilo se, co bude s prostorem dál. Objevili se první vize, jako mezinárodní letiště, golfový areál, město obchodu a nových technologií, město budoucnosti, město seniorů, univerzitní koleje, byla uspořádána i konference s názvem „Revitalizace VVP Mladá“.
Bohužel nikdo v té době netušil, že vláda si s prostorem nikdy neporadí. To potvrzuje i prvotní reakce bývalého předsedy vlády ČR Petra Pitharta, který po prohlídce prostoru z vrtulníku a následném přistání prohlásil „No to jsem netušil, že je to tak veliké! Co s tím budeme dělat?“. Úsměv na tváři jistě vykouzlí i slova dřívějšího premiéra, Václava Klause, který doslova řekl „Vážení starostové, má vláda předloží gejzír nápadů, jak tyto objekty a území využít k spokojenosti vás a občanů“.
 
Veškeré plány komplikoval fakt, že Sověti po sobě zanechali množství ekologických škod. Co hůře, mrtvým už však život nikdo nevrátí. Při úklidu po Sovětské armádě bylo odčerpáno ze země 144 000 litrů ropných produktů a sebráno 11 800kg různých tuků.
První nadějí byl rozvojový plán od společnosti Impuls z Prahy, ta však požadovala převedení prostoru z Armády ČR na město. K tomu však nedošlo, proto společnost své plány nerealizovala.
Dalším nadějným plánem byla firma Škoda Auto, která chtěla v celém prostoru vybudovat rozsáhlý polygon pro testování automobilů. Celý areál měl být oplocen a důsledně hlídán, vybudováno by bylo několik vozovek s různými povrchy. To však vyvolalo nevoli mezi obyvateli přilehlých obcí a ochránci přírody. I tento plán musel tedy ze stolu.
 

Pyrotechnická asanace

Prostor bylo potřeba vyčistit také od munice. Mnozí se však dodnes diví, že největší množství nevybuchlé munice pocházelo z doby působení Wehrmachtu a Československé lidové armády. To je opodstatněno tím, že Sověti v Milovicích nemohli používat ostrou tankovou a dělostřeleckou munici. Střílelo se z vložených hlavní. Vzdálenosti byly příliš malé a v případě přestřelu by granát mohl trefit jednu z mnoha přilehlých vesnic. V případě ostých střeleb dojížděla vojska cvičit do VVP Ralsko.
Asanaci měla původně provádět pouze Policie ČR, ta však neměla tak velké kapacity a tak byla na pomoc přizvána armáda. Od 1.9.1993 tak začal fungovat vojenský asanační pyrotechnický úřad Milovice.
 
Detekce probíhala ve čtvercích 50x50m do hloubky 10cm, v lesním porostu do hloubky 30cm a na zemědělské půdě do hloubky 50cm, někdy však i mnohem hlouběji.
Asanace byla ukončena 30.9.2001. Celkem bylo asanováno 5 136ha půdy a přibližně 1 312 budov, celkové náklady jsou více než 160 mil. Kč.
 

Privatizace

Gejzír nápadů se vypařil a poslední zbylou kapkou byla privatizace. Než však k ní stihlo dojít, začalo masivní rozkrádání zbylého majetku. Rozkrádání nezabránila ani přítomnost vojenského strážního oddílu, který se skládal z 320 vojáků a 20 psů. Tento oddíl, bohužel nejen že nebránil krádežím, ale sám se na nich aktivně podílel.
 
Za účelem privatizace vznikla organizace PRIVIUM. Hlavním kritériem bylo prodat vše, za každou cenu. Bohužel řada objektů zůstala jen na papíře a ve slibech. Navíc se začaly vyskytovat problémy s tím, co má být na smlouvě uvedeno a co ne. Jednání se protahovala a z objektů se začaly stávat ruiny zarostlé džunglí.
 
Ve spojitosti s privatizací se objevila i jedna velmi negativní skutečnost, která ovlivnila život v Milovicích na desítky následujících let. Okolní města začala zkupovat nemovitosti v Milovicích a umístila do nich problémové a sociálně slabé obyvatele ze svých oblastí. Bohužel s tímto problémem Milovice bojují dodnes.
 

Stav po roce 2010

Středočeský kraj vyhlásil výběrové řízení na využití pozemků a budov o celkové rozloze asi 250 hektarů, podmínky si vyzvedlo 6 zájemců, z nich 4 odevzdali projekty; dva zájemci nesložili požadovanou milionovou jistinu a další zájemce byl vyřazen, protože neřešil budoucnost lokality jako celku, takže vyhlášené podmínky nakonec splnil a za vítěze byl v únoru 2010 prohlášen jediný zbylý účastník, a to konsorcium „Sdružení pro rozvoj a revitalizaci bývalého vojenského výcvikového prostoru Mladá“, které reprezentuje koordinátorská společnost Mladá RP, s. r. o. a její společníci a jednatelé Oldřich Fiala ze Ženevy a Boris Čajánek z Jablonce nad Nisou.
 
V konsorciu jsou údajně zastoupeny čtyři silné subjekty, a to „ČEZ Obnovitelné zdroje“, „FVE Boží Dar“, „Sudop Project Management“ a koordinátorská firma „Mladá RP“.
 
Nájemce má na vlastní náklady zbourat zdevastované bývalé vojenské stavby, převážně panelové, a zároveň na vlastní náklady odstranit případné ekologické zátěže, pokud by nějaké dosud nesanované byly ještě objeveny. Kromě největší fotovoltaické elektrárny v Evropě by měl být vybudován ještě vědecko-technologický park, jehož součástí by mohlo být centrum inovačních technologií v oblasti využívání obnovitelných zdrojů energie nebo školicí a konferenční centrum Skupiny ČEZ. Dále součástí projektu má být veřejně přístupný sportovní areál. Předpokládá se investice do elektrárny kolem 5 miliard Kč, náklady na odstraňování následků pobytu vojsk až půl miliardy Kč a na vědecko-technologický park a sportovní areál dalších 9 miliard. Projekt elektrárny by měl vytvořit zhruba 150 pracovních míst, VT park a sportovní areál dalších 200 pracovních míst. V sanovaném území by dále měly být vybudovány energeticky úsporné bytové komplexy. Na Benáteckém vrchu a Lipníku se počítá s pastevním chovem ovcí, vybudováním jezdeckého areálu. V oblasti by měla být vytvořena síť naučných stezek a vybavení pro cyklisty a turisty. Firma Mladá RP pod tlakem občanů nakonec od budování solární elektrárny upustila.

no images were found


Foto: Patrik Jambor, město Milovice v roce 2014
 
Pro lepší obrázek o celé situaci doporučuji prohlédnout následující odkazy:
Fotovotaická elektrárna Milovice
Zajímavý článek o vazbě Ratha a Mladá RP

PDF dokument s vyznačením objektů určených k demolici
Výnos kanceláře starosty Milovic o zahájení demolice
Článek na iDNES o vyměření milionové pokuty Středočeskému kraji za porušení zákona o veřejných zakázkách
 

Televizní dokumenty o Milovicích

Zjizvená tvář země – Milovice
Shlédnout na YouTube

Milovické cvičiště v roce 1938
Shlédnout na YouTube

Milovice, nikdy více
Shlédnout na YouTube

 

Závěr

Tento článek je úvodem k tématu o vojenském prostoru Milovice. Každý týden vám nyní přineseme nový článek s přehledem fotografií a videí, které se vztahují k jednotlivým lokalitám v Milovicích.
Abychom mohli celý projekt spustit, bylo potřeba Milovice mnohokrát navštívit, brodit se křovím a vynaložit obrovské úsilí při komunikaci prakticky s kýmkoliv. Ačkoliv sdružujeme historický materiál, narazili jsme na obrovskou neochotu se projektu účastnit a někteří oslovení na naše žádosti bohužel nijak nereagovali. Nakonec nezbývalo, než si zjistit vše, tak říkajíc na vlastní triko.
 
Významným materiálem se nakonec staly dvě knihy, které byly o prostoru sepsány, kdy nám pomoc nabídl i autor jedné z knih, pan Ing. Jan Řehounek. Pomoc jsme také našli badatele pana Jana Pramena a výrazným příspěvkem se stala i výpověď pamětníka, pana Kubeše. Ale nyní zpět k prostoru.
 
Celý prostor v okolí letiště je dnes již zbourán. I když jsem osobě milovníkem právě takových objektů, musím s demolicí souhlasit. Stavby byly v katastrofálním stavu. Od roku 1995 se zde zakládaly černé skládky, stahovali se sem zloději aut a na letišti kličkovali motorkáři mezi letadly. Od rána do večera zde za hlasitého pískání pneumatik pálili bezmozci pneumatiky na dráze. Prostě takové malé anarchistické území, kde si každý dělal, co se mu zlíbí. Alespoň, že firma Mladá RP pod tlakem občanů, upustila od budování solární elektrárny. Podle diskuzních fór různých aeroklubů nebylo letiště v posledních letech použitelné, betonové panely začaly odskakovat a došlo k několika kolizím letadel s betonem na dráze.
 
Použité zdroje a poděkování:
Aleš Kubeš
Jan Pramen
Jan Řehounek – osudové okamžiky – sto let vojenského výcvikového prostoru Milovce – Mladá
Vendulka Čapková, Petra Tatarová – Milovice aneb 100 let od založení vojenského cvičiště
Ivo Pujman – Historie letiště Milovice – www.aeroweb.cz
Wikipedia – cs.wikipedia.org
Laco Lahoda – www.podzemi-cma.cz
 

Umístění na mapě

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: ,

Sestaveno ve Wordpressu.

background