Domovní úkryt CO

Je krátce po druhé světové válce, v Československu je ještě cítit euforie z vítězství. V domnění, že další válka jen tak nebude, jsou odstraňovány prvky protiletecké ochrany, tedy i úkryty CO. Euforie však netrvá dlouho. Od roku 1945 postupně a po únoru 1948 definitivně, se Československo vzdává demokracie a volí totalitu. Válka je nám opět blíže, to co se v posledních letech bouralo a konzervovalo, je třeba opět obnovit. Dne 13.7.1951 tak vstupuje v platnost „Nařízení o základních úkolech a povinnostech v civilní obraně na území Republiky Československé“. Je vymezena základní organizace civilní obrany (CO), do budoucna se počítá s rozšířením její činnosti. CO přechází pod Ministerstvo vnitra a je rozdělena na vojenskou a nevojenskou část. Mezitím ve světě dochází k rozšíření zbraní hromadného ničení, což si 15. ledna 1958 vyžádá další legislativní změny v oblasti CO. Celkově lze říci, že celá 50 léta byly v oblasti CO jakýmsi experimentem, který následně určoval směr, jaké objekty budou v tomto systému použity. V tomto období vzniklo hned několik prototypů staveb, od kterých se později upustilo. Nebylo také výjimkou, že byly dokončovány i zakonzervované německé stavby.
 

Domovní úkryty CO

Výsledkem očekávání třetího světového válečného konfliktu byla nejen výstavba. Řada z nás si například pamatuje i povinnou, byť ne úplně bezúčelnou, přípravu obyvatelstva k civilní obraně. Zůstaňme ale u úkrytů. Zde se válečné přípravy projevují především intenzivní výstavbou STOÚ (Stálých, tlakově odolných úkrytů). Cílem byla plošná ochrana obyvatelstva a průmyslu. Úkryty tak byly budovány pro válečné směny v podnicích, pro velitelské struktury CO, i pro běžné občany. Mezi velmi rozšířené patřily také domovní úkryty, kterých je z tohoto období nejvíce.
Domovní úkryty byly stavěné z monolitického betonu V. a IV. atomické odolnosti. Svojí kapacitou spadaly většinou do kategorie „malokapacitních úkrytů“ (do 50 ukrývaných osob) a do kategorie „běžných úkrytů“, s kapacitou 100 až 300 ukrývaných osob. Existují ale i případy, kdy byl jeden úkryt společný pro několik domů a jeho kapacita byla mnohem větší. Doba pro přežití v těchto úkrytech byla maximálně 72 hodin. Tato doba se počítá při plném obsazení úkrytu a po dobu, kdy je úkryt schopen fungovat samostatně, tedy kdy vystačí kupříkladu pohonné hmoty (v případě úkrytů vybavených generátorem), voda a tak dále. V praxi by úkryty mohly fungovat i o něco déle.

Za zmínku stojí, že ačkoliv bylo celé československé hospodářství založeno na systému centrálního plánování, tak právě v oblasti budování úkrytů CO panovala poměrně vysoká nejednotnost. Jaká výstavba kde bude realizována, totiž určovaly jednotlivé krajské úřady CO, a tak zatímco například v Plzni jsou koncem osmdesátých let budovány domovní úkryty víc než hojně, v Praze se v těchto letech budovaly především velkokapacitní úkryty pro 500 a více osob. Dokonce nelze ani říci, že by výstavba úkrytů podléhala módě, tedy že by v určitém období byly budovány spíš malokapacitní a v jiném období velkokapacitní úkryty.
 

Úkrytové družstvo

Za úkryt zodpovídal velitel úkrytu, což byl v případě domovních úkrytů většinou domovník, či domovní důvěrník. Ten měl v době míru za úkol i větrání úkrytu. Úkrytové družstvo bylo dále tvořeno obsluhou filtroventilace, požárníkem/požárníky, zdravotní službou a dalšími pomocníky, dle počtu ukrytých osob. Služba v úkrytovém družstvu nesla v „úkrytovém slovníku“ název „zaměstnání“. Nutno říci, že na toto „zaměstnání“ byly vybrané osoby pečlivě připravovány a to jak formou takticko-pořadových a taktických cvičení, tak i základní a odbornou přípravou. Služba v úkrytu ale mohla potkat kteroukoliv z ukrývaných osob. O této skutečnosti rozhodoval vždy velitel úkrytu, který Vás tak v případě výpadku energie mohl pověřit třeba točením kliky u filtroventilace. Každý úkryt CO měl i svůj úkrytový řád.

Úkrytový řád psaný
(pro zvětšení klikněte na obrázek)
Úkrytový řád tištěný
(pro zvětšení klikněte na obrázek)

 

Vnitřní vybavení domovního úkrytu

Každý domovní úkryt měl i svůj sklad CO. Zde bychom našli základní nářadí, náhradní filtry pro FVZ ale také třeba vysílač Maják. Šlo o nouzový vysílač, jehož prostřednictvím by bylo možné přivolat pomoc v případě zavalení úkrytu. Úkryty byly sice konstruované tak, aby vydržely pád budovy, která nad nimi stála, nicméně odstranění sutin od vchodu zevnitř krytu nemuselo být možné. V každém městě proto fungovala vyprošťovací skupina, která byla vybavena přijímačem a případné zavalené byla schopna podle signálu z vysílače lokalizovat a vysvobodit. Dodejme, že vysílač byl poháněn manuálně, nebyl tedy závislý na zdroji elektřiny. Pro snazší průnik signálu na povrch by se vysílač, po zkompletování, umisťoval do šachty nouzového výlezu.
 
Technické zázemí domovního úkrytu bylo chudší, než tomu bylo u velkokapacitních úkrytů. Na náhradní zdroj energie, regenerační jednotku filtroventilace nebo klimatizační jednotku můžeme u těchto úkrytů zapomenout. Sociální zařízení však bylo zachováno, voda ale byla pouze užitková a tak byste si museli vzít krom vlastní pitné vody i vlastní zásoby jídla a léky.
 

Ukazka domovního úkrytu

GPS souřadnice: 50.0590647N, 14.4266072E
Jeden z domovních úkrytů se v perfektním stavu zachoval i v Praze, konkrétně v ulici Na Topolce. Pojďte tedy s námi do tohoto úkrytu nyní nahlédnout.


Plánek úkrytu Na Topolce

no images were found


Foto: Domovní úkryt CO „Na Topolce“ (Foto: Patrik Jambor)
 

Současnost vs domovní úkryty

Domovní úkryt byl nejčastěji použitou stavbou v systému CO a pokud bydlíte ve větším městě, může být i pod vaším domem. Řadu úkrytů ale potkal po roce 1990 nemilý osud. Většina jich přešla do vlastnictví jednotlivých Bytových družstev nebo SVJ. Ty se o ně, ale až na světlé výjimky, nestarají. Záleží totiž pouze na BD/SVJ a jaký vztah k domovnímu úkrytu zaujme. Nejeden úkryt tak dnes slouží jako sklep nebo prostor k pronájmu, je to ještě ten lepší případ. V legislativě navíc není zakotven žádný zákon, který by vlastníkovi nemovitosti nařizoval, aby Vám v případě nouze umožnil do tohoto úkrytu přístup.
 

PROFIL AUTORA

Patrik Jambor

Místopředseda spolku

Fortifikaci se věnuji od roku 2008, kdy mě uchvátily opuštěné stavby ve vojenských prostorech obývaných dřívější sovětskou armádou. V těchto letech jsem je také začal navštěvovat. Protože jsem se již dříve věnoval fotografování, začal jsem mé návštěvy dokumentovat. Kamenem úrazu bylo, že hledat informace k těmto stavbám bylo obtížné a jejich stav se zhoršoval každým dnem. V roce 2013 jsem potkal stejně zapáleného kolegu. Výsledkem bylo založení sdružení HDF z.s. a prezentace naší práce na webu fortifikace.cz.

V osobním životě podnikám v oboru IT, přesněji se věnuji výstavbě optických sítí na území hl. m. Prahy, včetně zajištění obsluhy technologií a poskytnutí technické podpory jejím uživatelům.

Kontaktovat mě můžete na emailu: patrik.jambor(zavináč)fortifikace.cz
V článku jsme čerpali z následujících zdrojů, kterým patří i naše poděkování:

www.sshmp.cz
Milan Charamza
Luboš Dokulil

Pravopisná korekce článku: Jakub Bouček

 

Komentáře

komentář(ů)

Štítky: , , , ,

background